Martina zastavil na náměstí neznámý cizinec. Chytil ho za rameno a přitáhl jej k sobě. Vypadalo to, že se chce jen na něco zeptat a neumí moc dobře jednat s lidmi. Nebylo to velmi zdvořilé, ale Martina to nijak nezaskočilo. Zrovna si totiž vzpomněl na sen, který se mu nedávno zdál. Byl o podivné sebrance lidí, které viděl v parku. Byla to skupina asi deseti pochybných existencí. Všichni na sobě měli tajemné gotické róby a vypadali, že chystají čarodějnický sabat. Z místa, kde skupina stála, se linul štiplavý pach. Pach spálené trávy a velmi intenzivně zavánějících bylin. Martina napadaly zvláštní černé myšlenky. A když zaslechl zděšené výkřiky z útrob černých míst mezi stromy, raději prchl domů. Hlavou se mu honily nejrůznější hororové představy. Trvalo mu tři dny, než představy z hlavy vyhnal a alespoň částečně se zbavil skličujících pocitů, že se stane něco špatného.
Cizinec začal cosi huhlat v nějakém podivném jazyce. Byl velmi vysoký a když Martin pohlédl výše, zjistil, že s ním není něco v pořádku. Nezdálo se, že by to byl člověk. Martina se zmocnil zvláštní pocit a instinktivně se za neznámým vydal. Šel jako omámený, až ho podivná bytost přivedla na pozoruhodné místo. Všude byla spousta krásných květin, všechny jako by se svojí jemností tvarů a barev usmívaly přímo na něj. Celé prostředí bylo tak uklidňující. Naplnilo Martina pocitem spokojenosti a štěstí. Skličující myšlenky na podivínskou partu se náhle úplně rozplynuly. Najednou měl chuť se zastavit a užívat si pocit naprosté volnosti. Něco ho však vyrušilo a upoutalo jeho pozornost k mladému, trochu polámanému stromku. Když přistoupil blíž, uviděl, že je stromek vyvrácený ze země. Jako by byl příliš slabý a neustál sílu větru. Martin se sklonil k zemi a chtěl stromek zvednout. Byl ale nečekaně těžký a nešlo s ním pohnout. Chvíli se snažil, ale pak mu začaly docházet síly. Posadil se na zem a zamýšlel zápas se stromem vzdát.
Náhle se ozval hysterický smích. Rozléhal se všude kolem. Odrážel se od každé molekuly vzduchu a mohutně na Martina dorážel. Najednou se Martin vzchopil a s ohromnou kuráží strom zvedl.
Všude kolem začaly šlehat blesky. Každých pár sekund jeden. Žlutý. Modrý. A zase žlutý. Ledově modrý. Pekelně rozžhavený žlutý blesk proletěl Martinovi přímo před obličejem. Bylo to neskutečně děsivé. Hysterický smích se změnil v hromový rachot. Rány se rozléhaly po celém prostoru. Stále hlasitější, silnější a intenzivnější. Hrozivé rány se mísily s oslňujícími blesky. Všechno bylo jiné. Pocity štěstí a klidu se vytratily. Každý okamžik působil strašlivě. Martina se zmocnila úzkost a strach.
Probudil se nehybný na nemocničním lůžku. Sužovala ho mučivá bolest a byl vyděšený. Nechápal, co se děje.
Na náměstí na něj před pár dny spadla kovová konstrukce a téměř ho zabila. Upadl do bezvědomí a umíral. Zatímco v nemocnici na operačním sále se ho pokoušeli zachránit, on se snažil zvednout strom. Strom, který představoval jeho vlastní život. Bojoval. Bojoval, jako ještě nikdy. Hysterický smích neznamenal žádnou legraci, ale strach. Jeho strach ze smrti, která byla děsivě blízko a téměř pohltila jeho mladý život. Blesky byly paprsky znovu se probouzejícího života. Až se zase proměnily ve světlo.
Všechno to byl podivný sen.
Zvláštní. Sny jsou prostě zvláštní.
V Brně, dne 28. 5. 2007 vypracovala Lenka Šínová
Žádné komentáře